Keby mi niekto ešte nedávno tvrdil, že obdobie vzdoru je také psychicky a fyzicky náročné, tak mu neuverím. Ale čo sa deje u nás posledné týždne, ma dokonale presvedčilo o opaku.
Niekedy to dieťa nespoznávam. V okamihu sa situácia z pokojnej zmení na bojové pole, kde vybuchujú míny a ja netuším, ako som sa ocitla uprostred toho desu. Aby som bola konkrétna: Sme na ihrisku, je nám fajn, smejeme sa, keď tu zrazu prichádza narušiteľ - iné dieťa. Veronika mi celé predpoludnie nariekala, že chce ísť medzi deti, no a keď prichádza rovesník, tak sa začne od jedu hádzať na zem, biť ma, kopať a metať naokolo všetkými končatinami. Nechápem. Alebo chce ísť von so svojím kočíkom a bábätkom a keď sme konečne vonku, tak kočíkom hádže na všetky svetové strany, rozčuľuje sa, kričí a neutíšiteľne narieka. Prečo? Ja nechápem.
Návraty z prechádzok sú hrozné. Jedno dieťa plače v kočíku, druhé ťahám za ruku a vrieska, lebo nechce ísť domov. Navyše si líha na zem, kope, bije ma a ťahá za vlasy, prípadne sa snaží utiecť mi. A tak jednou rukou tlačím kočík s Kristínkou, na malíčku sa mi hompáľa detský kočík s bábikou a druhou rukou nesiem Veroniku.Som celá strapatá, spotená a na tvári upatlaná od piesku a blata, ktoré mi tam v hneve Veron nacápala. Našťastie sa to nedeje úplne každý deň, ale bohužiaľ dosť pravidelne na to, aby som mala pred každou prechádzkou obavy, čo zas bude. Už som sa normálne pristihla pri tom, že sa teším, keď prší a nemusíme ísť von.
Poslušnosť (nemám rada, to slovo), to je kapitola sama o sebe. Myslím, že Veronike dávame veľa slobody, ale sú veci, ktoré jednoducho robiť nemôže. Donekonečna púšťať vodu. Odmietať si umývať zúbky. Vyzliekať sa donaha a tak utekať z bytu.na chodbu. Rozhadzovať hlinu z kvetináčov po byte. Vyliezať na okenné parapety. Ťahať záclony až kým garniže nie sú napnuté ako struny...
Podľa psychológov treba dieťaťu nastaviť citlivo hranice. Vychovávať metódou logických dôsledkov konania. Deti nebiť. Predvídať krízové situácie. Rešpektovať a byť rešpektovaný. Ale to je sakra ťažké. Pekne sa to v tých knihách číta, neuveriteľne ťažko realizuje.
Priznám sa, tečú mi nervy. Hlavne večer, keď ma dobieha únava z celého dňa. Vrieskam po nej, som nervózna ako pes, niekedy mám slzy na krajíčku. Občas dostane na zadok, ide do kúta.
Beriem to ako vlastné zlyhanie a je mi zo seba nanič. Snažím sa chápať ju, nemôžem predsa od malého dietka čakať, že sa bude správať podľa mojich predstáv. Dieťa nie je zmenšený dospelý. No niekedy konanie predbieha myslenie. A niekedy jednoducho trestám, lebo už si fakt neviem rady...
Veronikino správanie sa prudko zhoršilo v priebehu niekoľkých týždňov a ja som si myslela, že tak reaguje na narodenie sestričky a nedostatok mojej pozornosti, hoci sa jej maximálne venujem a stále ju ubezpečujem, že ju ľúbim. Napokon som problém prediskutovala s tlupou matiek na detskom ihrisku, ktoré ma uistili, že ony to majú (až na pár výnimiek) doma tiež a sú rovnako "na nervy" ako ja. Videla som to na vlastné oči. Z ihriska sme odchádzali ako krotiteľky divých šeliem.
Vravím si: "Vydrž pol roka a bude to dobré!" Podľa múdrych knižiek obdobie vzdoru vrcholí okolo tretieho roku života a koncom štvrtého definitívne odznieva. Úprimne sa na to teším.
PS: Tento príspevok som po častiach písala celé popoludnie. Jedným prstom popri nosení Kristínky na rukách po kuchyni:)
4 komentáre:
A přesto jsi nakonec článku dala smajlík.
Vierka, to znám. Nevěřila bych, kdyby někdo vyprávěl. Právě tak měsíc po narození malé, se můj andílek změnil na stvoření, které s námi bojuje o území, práva, post v hierarchii....uf, byla jsem na mrtvici. Takové scény!!!! Bože!!!! Řešila jsem to i s psycholožkou (moje kamarádka), která mne utěšila tím, že její syn se chová naprosto stejně.
Pravidlo je jednoduché:
Mám tě ráda a dám ti to silně najevo, když se chováš hezky.
Jinak se snažit ignorovat nehezké chování.
Zavedli jsme doma sluníčka a černé puntíky do kalendáře.
Když se vzteká a kopal do mne, fyzicky dotlačit na místo určené k vztekání a následnému uklidnění. Pomohl nám k tomu účelu velký cvičební balón :D, do něj se to tluče jedna radost. Žádné vysvětlování (ony děti moc dobře ví, co dělají špatně), když se omluví, tak pochválit a nevracet se k tématu...
hezky se to řekne, hůř snáší, je to zkouška trpělivosti.
Ale pokud jsi se dočetla, že období vzdoru končí kolem 4 let, tak se asi spletli. Andrés bude mít 5 a drží ho ani ne tak velký vzdor, jako hormonální nerovnováha. Několikrát za den provokuje, hihňá se, nespolupracuje a pak hned pláče a je sebelítostí na dně. Ach jo...v nejméně vhodnou dobu, třeba u kojení, v ranním kvapu do školy, řešíme slzavé údolí a ujišťování, že se nezlobím, že ho mám ráda atd.
Hlavu vzhůru, OPRAVDU to jednou přejde. :)
Dalsia ciarka - male levica. Nase mlada bolo po niektore dni uplne neznesitelne aj bez surodenca. Mali sme pocit, ze sa to zacalo zlepsovat po nastupe do skolky v troch rokoch a ked mu tahalo na piaty, tak sa s nim uz dalo. A samozrejme, levica bola z toho niekedy uz na prasky, ja sam som si niekedy kladol otazku, ze co kua robime zle. Male zlepsenia nasho pristupu sme vymysleli, ale celkovo sa to riesilo same od seba vekom. Len vydrzat!
Ach Vierka, tak dobre padnu tvoje slovka (neber to ako prejav skodoradosti please :)) - Naopak, ja som uz pomaly alergicka na vsetky tie maminy co ukazuju na blogoch na facebooku a podobne len tu krasnu, harmonicku, uzasnu stranku materstva/rodicovstva. Deticky len vysmiate, poslusne a krasne ciste a vyobliekane, no ako z katalogu, len objednat :). Hraju sa pekne s hrackami, papaju same lyzickou od pol roka, na nocnik hadam uz od narodenia a podobne.. Jasne ze mama a otec su z kazdeho uspechu nadseni, ale nie je to ani zdaleka "full picture". Ja som stastna, ze som sa stala mamou, ale netusila som, aka je to vyzva, kolko potu, slz, neistoty sa s tym spaja. Dakujem ti za tento prispevok, cloveka nakopne, vie, ze v tom nie je sam. Ze deti su si podobne, i ked clovek ma dojem, ze to moje je asi uplne najnevychovanejsie ked sa tak divam a pocuvam inych rodicov. A presne si to vystihla: "dieta nie je zmenseny dospely". Nase dievcatko ma este len rok, ale uz sme sa stihli zoznamit s tym, ako vyzera truc a sme si vedomi, ze sa bude len stupnovat. Mila Vierka, robis to tak dobre, najlepsie ako sa da. Obdivujem ta! Zelam vela trpezlivosti a sil! (aj sebe) :)) Evi
Milá Vierka, nezoufej, TO JE normální. je to sice kruté, ale je to tak. :)) Určitě jsi báječná máma a že máš občas nervy na pochodu, je úplně přirozené. Kdo by neměl...Jen ten, kdo děti nezná, může si myslet, že mateřská dovolená je kdoví jaká sranda. Není. Jestli budeš mít čas, chuť, koukni občas na můj blog. Hlavně staré příspěvky, tak kolem r.2009... třeba tě potěší, že v tom nejsi sama. ;)
http://celestina.blog.cz/0907/obdobi-vzdoru
Zverejnenie komentára